24 hodin

Jack Bauer je asi největší televizní patriot všech dob. Kvůli své zemi už byl závislý na drogách, seděl v čínském vězení, byl postřelen, pobodání, zmlácen, stal se z něho vdovec, ve zlém se rozešel s dcerou, ztratil nespočet kolegů a parťáků a stále nemá dost. Před několika týdny skončil už jeho sedmý den, během něhož zachraňoval USA před teroristy a my se na něj – i když možná trošku pozdě – podíváme. Hned na začátek ale říkám, že spoilerům se nevyhneme.

Vydržet totiž sedm let na špičce není žádná sranda. Zvlášť v akčním žánru. V seriálu 24 hodin už teroristé vyzkoušeli snad všechno. Atentáty na prezidenty i viceprezidenty, smrtící viry, ukradené atomové bomby, vyvolávání válečných konfliktů i útoky na rodinu hlavního hrdiny. Už zkrátka není moc co vymyslet. Možná právě proto se tvůrci rozhodli přesunout děj z Los Angeles do Washingtonu a postavit proti Jacku Bauerovi někoho, koho by rozhodně nečekal. Jak je ale v téhle sérii zvykem, ne všechno je takové, jak to na první pohled vypadá, a tak je jasné, že hon na Jackova bývalého kolegu Tonyho Almeidu a na zařízení, s jehož pomocí může člověk shazovat letadla z oblohy, je jen začátkem dalšího pořádně našlapaného dne, na který Amerika její prezidentka jen tak nezapomenou.

Sedmá sezóna 24 hodin je fofr od začátku až do konce. Fanoušci tohoto seriálu jsou sice zvyklí na to, že hlavní záporák se neobjeví dříve jak v desátém díle, že okolo dvanácté epizody se zažehná jedna hrozba a objeví se jiná (většinou horší) a že až do posledního dílu si člověk nemůže být ničím jistý. Avšak to, co se děje tentokrát, je možná už trošku moc. Zvratů je až příliš, všechno se děje neskutečně rychle a v podstatě není ani čas začít si užívat nějakou atmosféru. Variace na Smrtonosnou past tu trvá pouhé dva díly, hrozba odpálení raket se smrtícím plynem asi tři díly a tak by se dalo pokračovat dál. Snaha budovat napětí tu ustoupila jen lehce nadprůměrně natočeným akčním scénám.

Je to škoda, protože možnosti k hlubšímu propracování charakterů postav by tu určitě byly. Nemluvím teď o necharismatické prezidentce a její poměrně nudné dějové linii, ale o tom, že v sedmé sezóně se nejednou objeví situace, kdy se hrdinové – a logicky i diváci – musí rozhodovat, zda je správné porušovat práva jednotlivce, aby mohla být zachráněna většina. Kvůli zmíněnému zběsilému tempu však bude člověku nejspíš jedno, jestli Jack Bauer a jeho nová parťačka zajatého teroristu ukecají, nebo z něho vymlátí duši. Časem totiž i tenhle jediný pokus o nějakou hloubku mizí v návalu výstřelů a hořících vrtulníků. Je to trochu škoda.

Sedmá série 24 hodin rozhodně není špatná. Pochvalu si určitě zaslouží parádní záporáci, které si zahráli mimo jiné Jon Voight, Will Patton nebo Tony Todd. Stále je to slušná akční zábava, avšak už je jen odleskem toho, co tenhle seriál nabízel dříve. Pořád se v něm něco děje, pořád to šlape od začátku do konce, ale po pár epizodách člověk zjistí, že je mu vlastně úplně jedno, co se stane Kieferu Sutherlandovi a jeho kolegům. Z 24 hodin se stalo regulérní béčko, které nabízí jen a pouze akci a zábavu na čtyřicet minut jednou týdně. Není to sice málo, ale tenhle seriál už mnohokrát ukázal, že má na víc.

Jacku, Jacku... pořád ještě nemáš dost? :) Šestá sezóna se rozeběhla tak slibně, že se člověku ani nechtělo věřit, že má Kiefer Sutherland na čele tolik vrásek a jizev. Po finále pětky (spoilerům se nevyhneme) a nedobrovolné deportaci do Číny se Jack vrací tam odkud přišel, aby znovu rozséval dobro. Připravit se musí na atomovou hrozbu, dalšího Palmera na postu prezidenta, všehoschopné Araby a Rusy a také fakt, že jeho osobní život je opět v troskách. Na jednu sezónu je toho až dost. A přesto se při ní budete tzv. dloubat v nose. Což nijak nesouvisí s absencí Elishy Cuthbert, absentovali spíš kvalitní scenáristé a tentokrát i kvalitní režiséři. Šestka se velmi kvalitně rozeběhla a její první třetinu završil překvapivý nukleární ohňostroj. V tu chvíli se dalo věřit tomu, že autoři show jsou pro vyšší ratingy schopni čehokoliv a to bylo rozhodně pozitivní zjištění, které otevíralo možnosti novým zvratům. Škoda že to bylo jen blafování. Pro další postup byla z KPZ šuplíku vytažena v podstatě kompletní Jackova rodina (táta a bratr), kterou tvůrci nevyužili ani z půlky tak, jak by si zasloužila. Jedinou jistotou byl samotný Jack Bauer, vykopávající superbomby i se superodpalovači skrz dveře v poslední možnou vteřinu. Kieferovi stačilo, aby se v první epizodě oholil a nasadil svůj chraplák - divák byl přibit do konce epizody.
Nikoliv však do konce sezóny. Recyklace všemožných motivů z dřívějška a rádoby prezidentská krize mne odradily natolik, že jsem snad poprvé neukoukal všechny epizody v kuse a dal si pauzu. Jack mě zkrátka začal nudit. Nejen scenáristickými kličkami, ale i o jednu, dvě třídy horší režií než v případě úvodních epizod. Je tu několik "macho" momentů, kdy Jack vlastnoručně vystřílí celou místnost, ale střih a vedení kamery v těchto scénách doslova zabíjí prvotní záměr. Je to jen velký chaos a uspokojení se vám dostane až ve chvíli, kdy někdo z Jackových kolegů přijde na scénu a poplácá hrdinu po ramenou. Smutné, když si člověk vzpomene, jak Kiefer řádil např. ve finále druhé série.
S povděkem však kvituji, že jak 24 hodin, tak Ztracení se letos dočkali razantního úpadku ratingů a sledovanosti, takže producenti v obou případech slíbili razantní změny. V případě Čtyřiadvacítky už to bylo slibováno dříve, ale pátá sezóna byla velkým úspěchem a Kiefer poprvé získal za roli Jacka vysněnou Emmy, takže musela "rekonstrukce" počkat. Což je škoda, protože šestá sezóna je bezkonkurenčně nejslabší. V sedmičce se děj přesune do Washingtonu, dočkáme se nové prezidentky (ne, to není překlep) a CTU nahradí velitelská pobočka FBI. Zní to slibně? Těžko říct... zní to nově. Snad se tvůrci poučí z chyb a pro Kiefera i pro nás bude sedmička štastným číslem.

Čtyřiadvacítka je ovšem unikátním příkladem série, která se nedá dost dobře hodnotit po několika zhlédnutých dílech. Je jasné, že časomíru a "okénkování záběrů" lze dostat do krve stejně rychle jako vzkříšení Kiefera Sutherlanda, který do role zapadnul s neobyčejným nasazením a okamžitě se z něj stala televizní superhvězda. Seriál však po první sezóně neusnul na vavřínech a zaútočil vynikajícím druhým ročníkem, který podle mého skromného názoru zůstává dodnes nepřekonaný. Ultimátní zápletka, vynikající herci ve vedlejších rolích (především Dennis Haysbert jako prezident Palmer), věčně zmatená Elisha Cuthbert jako Jackova dcera, ale především posun televizní zábavy blíž k filmovým zítřkům. Nejen že se 24 nebál ostřejších zákroků, při kterých se Jack sháněl po pilce na železo a vlídné nápisy upozorňovaly na fakt, že slabší povahy by měly jít raději na kafe, audiovizuální stránka brzy překročila hranice neškodné televizní zábavy a solidní rozpočty umožňovaly nejen kvalitní přestřelky a honičky, ale především vznik neotřelého stylu, který k seriálu napevno připoutal miliony fanoušků. Jack je ultra macho a kdyby někdy měl John Rambo potomka, zřejmě by vypadal nějak takhle.
Čtyřiadvacítka se snaží balancovat na hranici mezi jakž takž realistickým pojetím tajných služeb a nadpřirozenými schopnostmi jednoho überagenta. Po většinu času se to daří a to i přesto, že Surnow s Cochranem poslední dobou trpí na nedostatek nápadů. I slabší čtvrtá a pátá sezóna jsou ale silným televizním nadprůměrem a Jackův osud se vyvíjí tak zajímavě, že vysoké ratingy nadcházejících dílů jsou takřka samozřejmostí. I když po nedávno odfinišované páté sezóně už nečekám nějaký výrazný posun směrem k první a druhé sezóně (obě byly svým způsobem výjimečné), držím Jackovi všechny palce a předem chci varovat nevinné čtenáře před tím, že v diskuzi se velmi pravděpodobně bude spoilerovat ostošest.