A-Team je esence seriálových osmdesátých let. Tomu, co tehdy běželo v televizi, se můžete smát. Můžete kroutit hlavami nad naivitou scénáristů, kteří bez mrknutí oka představovali mluvící auta, superinteligentní motorky nebo scifi vrtulníky. Můžete se bavit u hloupých dialogů, prïmitivnosti zápletek, srandovní hudby a mizerné technické kvality. Ale jednu věc seriálům z doby, kdy u nás byla vrcholem televizní zábavy Nemocnice na kraji města, upřít nemůžete. Jejich tvůrci měli koule a byli to borci.

Svět byl tenkrát jednoduchý. Potřebovali jste hrdinu? Kdokoliv se mohl vrátit z Vietnamu a bojovat proti zlu. Chtěli jste záporáka? Byla tu studená válka a s ní Rusové, Vietnamci, Kubánci a politicky přizpůsobiví obchodníci se zbraněmi, drogami a s lidmi. Potřebovali jste někoho, kdo tomu dá šmrnc? Stačilo vytočit správné telefonní číslo a Stephen J. Cannell vám dohodil celou armádu šikovných kaskadérů, kamion plastické trhaviny a čtyři vagóny slepých nábojů.

Co na tom, že A-Team (a vlastně téměř všechno od Cannella, mimochodem tvůrce Odpadlíka) měl všechny epizody víceméně stejné. Právě v jednoduchosti a stylovosti bylo kouzlo téhle militantní podívané, v níž se ani jeden díl nemohla obejít bez destrukce několika automobilů, hlášek a pyrotechnické show, proti níž většina dnešních rádoby akčních seriálů vypadá jako rutinní pátračka Jessicy Fletcherové. V osmdesátkách se s tím zkrátka tvůrci nepárali a my je za to milovali. I když po třech epizodách bylo jasné, že štáb má k dispozici šablonu, v níž obměňuje pouze jména v kolonkách „záporák“ a „osudová žena,“ bylo zatraceně těžké odejít po návratu ze školy od televize vynést ten odpadkový koš a rodiče si mohli naléhat, jak chtěli. Nepomohlo to.

Všichni čekal na okamžik, kdy se Hannibalova parta sebere a s pomocí autogenu, svářečky, staré dodávky a šrotu ze smetiště udělá obrněný automobil, ozbrojí ho improvizovaným raketometem a srovná soukromou armádu jihoamerického drogového magnáta se zemí. Vždycky to dopadlo dobře, vždycky bylo násilí hezky maskované za výbuchy a odlétávající těla padouchů, kteří sice včas dokázali z hořícího auta vyskočit a přežít, ale z boje byli vyřazení, a vždycky se tam Mr. T., ověšený několika kily zlatých řetězů, s někým porval. Jednoduché a dokonale funkční. Tak jako většina akčních pecek z osmdesátých let.

Takže jak už bylo zmíněno na začátku. A-Teamu se můžete smát, můžete ho ve společnosti pomlouvat a opovrhovat jím. Ale jsem si jistý, že pokud by se nějaká televize odhodlala tuhle klasiku nejen mého dětství reprízovat, bylo by u televizí zase plno. Už jen kvůli druhé nejlepší seriálové znělce všech dob. Ta první je v seriálu Hardcastle & McCormick, což je mimochodem opět Cannell, ale o tom si povíme zase někdy jindy.