Byla jednou jedna právnická kancelář. Šéfovali jí Richard Fish a John Cage. Aneb fetišista se slabostí pro laloky a lalůčky na lidském těle a duchovní otec tzv. fishismu ve spojení s málomluvným introvertem, který si ujíždí na záchodech, žábách a vypalovačkách Barryho Whitea. Tihle dva jsou natolik divní, že bychom jim mohli klidně věnovat celou jednu seriálovou řadu. Protřelý televizní producent David E. Kelley se však při výrobě produktu ze svého domácího prostředí (Kelley je vzděláním právník) rozhodl soustředit na vrtochy ženské duše, a proto obsadil Calistu Flockhartovou do roli Ally McBeal, zaměstnal ji do firmy Cage a Fishe a pojmenoval po ní seriál. Okolo rozsypal celou plejádu jednoznačně vykreslených, ale nikdy ne plochých figurek a začal dojímat paničky. A sentimentální pány. Tím nejdůležitějším znakem vystihujícím Allyin charakter totiž není bujná představivost, ani jukebox plný „osobních songů“ nainstalovaný na krk místo hlavy, ale nekonečná víra v pravou osudovou lásku, na kterou má přeci každá lidská bytost právo. Ally ji našla v Billym. Jenže toho si už okroužkovala Georgie, takže Ally nezbývá než znovu a znovu hledat, snít a doufat v příjezd prince na bílém koni. Nebo alespoň Bon Joviho anebo feťáka Roberta Downeyho jr.

Můžete si ujíždět na vyplazování digitálních jazyků, trikovém rudnutí v obličeji i na ironických prostřizích do skutečných myšlenek našich hrdinů. Můžete oceňovat dobře kočírovanou absurditu některých zápletek, jejich přesah do věčného řešení vztahů nebo naopak bleskurychlé shození jedním účelně užitým zvukovým efektem. A nebudeme se vám ani divit, když vám přiroste k srdci víc než jedna z plejády skvěle napsaných postav, které bez výjimky mísí správnou míru úchylnosti s osobním kouzlem. Ať je ale vaší volbou koktal s pískajícím nosem, dlouhonohá blondýnka s nezvyklou dávkou trpělivosti i zvláštním vkusem anebo lidská šelma s šikmýma očima a postavou podle pravítka, nejdůležitějším motivem pro čumění na Ally prostě musí být jakés takés pochopení romantických nálad hlavní hrdinky. Cynici by umřeli u druhého dílu; ostatní se zato smí unášet hudebními baladami, procházet se ulicemi vánočního Bostonu a snít o Billym, Františkovi, Filoméně nebo Otýlii a dokonalém splynutí dvou duší. Téma, které se Kelleymu vrací jako bumerang v každém dílu, byť v různých podobách, v podstatě slepuje všechnu tu ulítlost a úchylkaření do jednoho těsta. Škoda, že se v něm tak málo mění ingredience. Ve fázi nejvyšší zamilovanosti nemá Ally konkurenci – ostatně těžko ji hledala v prvních sériích vůbec. Halucinace a nekonečné úlety někam jinam se mi ale po nějakém tom roku začínají už trochu zajídat. Ally mě sice dřív dovedla do těch nejromantičtějších zákoutí televizní tvorby, s odstupem času mě už ale, což přiznávám se slzou v oku, malinko irituje. Máte-li na krku pět sérií musíte inovovat. A v tomhle Ally nikdy moc nevynikala, protože by musela změnit celou svoji podstatu. Nevím jak vy, ale já se při reprízách na ČT už nějak nemůžu zbavit pocitu, že je čas dospět a žít, než si pořád dětinsky honit hlavu v oblacích.