Pokud byste sepisovali žebříček největších sympaťáků uplynulé dekády, možná by se tam Bernard Black z knihkupectví Black Books procpal. Je to paradox, protože většího humusáka, kuřáka a věčně přiožralého otrapu byste v seriálech těžko hledali. Ale jak už to tak s podobnými typy bývá, právě takoví jsou největším zdrojem nakrátko zastřiženého humoru v časově úsporných televizních seancích zvaných sitcomy - a v těch britských obzvlášť. Britové totiž odjakživa bazírovali na tom, aby jejich seriálové symboly byly loseři. Jak výrazná charakteristika jejich veselých povah a kolik prostoru pro humor z toho plynoucí. I tenhle příběh z prostředí čtyř stěn obložených knihami nese všechny znaky načrtnutého rukopisu: Bernard je knihkupec, ale nechová se tak. Práce ho štve, chlastá, řve na zákazníky, chlastá, ubližuje zákazníkům (okrádání/mlácení/týrání) a když zrovna nechlastá, hledá, co by mohl vychlastat. Od života vlastně moc nechce; Stačí, aby ho Manny (který mu jako pomocník vydělává zdaleka nejvíce peněz – možná proto, že on zákazníky nemlátí ;) celý den neotravoval, do jeho krámu nechodily žádní lidé a večer ho přišla vyzvednout praštěná Fran a mohli spolu strávit další z nekonečných večerů v hospodě. A jak je dobrým zvykem, premisa jednoduchá jako syn venkovského vidláka a televizní rosničky na sebe nabaluje všední i nevšední problémy, které naše (jejich) maličkosti denně potkávají. Občas trapnější, občas veselejší, stále však velmi osobité ve svém neočekávatelném řešení.

Za Black Books stojí po režijní a částečně i scenáristické stránce stejný tým, jako za v současnosti velmi populární sérií IT Crowd. Samotný nápad natočit sitcom o knihkupectví bizarního zevla však dostal Dylan Moran. V Británii velmi populární persóna s pohnutou minulostí (tu ožralost nemusí předstírat, užil si jí dost a dost, když ho v šestnácti vyrazili ze školy ;) se kromě psané předlohy k šesti dílům seriálu laskavě obsadila do hlavní role Bernarda. Není pochyb o tom, zda se mohl najít někdo vhodnější. Moran získal za svůj specifický smysl pro humor nejedno festivalové ocenění a třetí série Black Books je v seriálových kuloárech dodnes považována za jeden z vrcholů britcomového výcucu. Humor od plic a hlášky ze zadku v podání neurotického alkoholika jsou konfrontovány s čistou duší přihrávače Mannyho (mimochodem výborný Bill Bailey aka tester marihuany Vince z Bílé vdovy), který nejenže jeho výlevy trpělivě absorbuje všech 18 dílů, ale navíc je na něj pořád hodný a chce mu vydělat peníze.

V čem Black Books vynikají z rodiny tematicky spřízněných „přesmíchovaných“ britcomů, je zcela přetažená hranice vnímání humoru (záměrné neodhadnutí toho, kdy má být vtip ukončen). Podobně jako v Mladých v partě, kde se v jednom z dílů zcela samovolně propadne dovnitř baráku dvoumetrový sendvič, i zde se dějí věci podivné, ale svým způsobem zábavné (už proto, že vás někdy napadly, ale nikdy jste je neviděly zrealizované): Pohodlná vypolštářovaná sedačka, do níž „zapadnete“, skutečně pojídá lidi, instalatéři bezpečnostních systému nosí fotbalové panáčky ve vlasech, knihy se po spolknutí vstřebávají přes žaludek do krve, aby z nich postižení mohli donekonečna citovat. To jste určitě ještě neviděli a možná už asi neuvidíte. Black Books je vrcholná britcomová paráda a pokud ji prominete občas lehce křečovité dialogy a nudné konce, jen těžko budete hledat hrdiny, do kterých se tak brzo zamilujete.