Hank Moody je spisovatel. Sakra dobrý spisovatel, kterého nehltají jen nadšení kritici a čtenáři, ale také nekonečné řady nadržených fanynek. O ty není nikdy nouze. Ať už je to díky jeho knihám, slávě nebo sex-appealu, vždycky když je potřeba zasunout, objeví se po ruce pořádný materiál ke zpracování. Zní to poněkud falokraticky, ale takový holt Hankův život je. Tedy alespoň z části. Možná je věčný sukničkář, neznamená to ale, že by neměl lásku svého života. Ba co víc, má s ní i dospívající dcerku. Jenže skoro-manželka (Hank nikdy nevěřil v nesmysly jako svatba a rodinné zázemí) mu doslova utekla před nosem. Před egositstickým budižkničemu dala přednost perspektivní budoucnosti s významným vydavatelem. Od toho okamžiku to šlo s Hankem s kopce. Začal chlastat, flákat se, balit cokoliv, co mělo jen náznak ňader a vagíny, a na život jako takový kašlal. A tak s jeho slušným já šla k čertu i literatura. Hank žije ze zbývajících peněz ze zbabrané filmové adaptace vlastní knihy, sem tam si vrzne, ale většinu volného času věnuje snaze sbalit zpět lásku svého života. Pravda, jde na to trochu nemotorně, ale on ví moc dobře, co na bejvalku platí.

Na těchhle chlápcích je něco zvláštního. Něco, díky čemu jejich příběhy z obrazovek hltáme stejně tak vášnivě, jako lezou děvčata Hankovi pod peřinu. Jsou to trosky, svým způsobem i parchanti, většinou na nás mluví se žvárem v puse a kašlou na korektnost. Možná je to naše skrytá touha být stejně nezávislí, bez zábran. Možná ... Hank takový je. Sbalí, na kterou si ukáže, po Kalifornii drandí v zapraseném Porsche a nezajímá ho nic jiného než on sám. Ignorant až za hrob. Duchovnyho stylový návrat do první seriálové ligy předtavuje postava, kterou budete možná skrytě obdivovat, stěží si ji ale skutečně zamilujete. To spíš jeho vždy usměvavou "bejvalku", která mu pořád hltá z hrsti a nejradši by na něj při první příležitosti vášnivě skočila. Nebo mladou dcerku, podivnou to směs Wednesday Addamsové a nejlepšího dítěte všech dob, která s takřka nehybnou tváří propluje celou sezonou, a přesto jejím vnitřním pochodům porozumíte víc, než kdyby vám je do ucha vysvětloval sám scenárista.

Ten se zjevně dost často inspiroval životem samotným. Stejně jako si Hank Moody musí nejdříve projít nějakou jeho dramatickou část, která se pak odráží v jeho literatuře, i Tom Kapinos zřejmě čerpal ze svých zkušeností. A pokud ne, tak klobouk dolů, protože vytvořil hořkou komedii, která si razítko "ze života" zaslouží víc než cokoliv jiného. Jistě, všechno je to okořeněné o pár hollywoodských srandiček, bez kterých by se dnešní seriálová tvorba ani nenadechla, ale Californication vnáší do proslazených příjimačů svěží vánek (skoro)originality. Nebude vám podlézat, musíte jí přijít na chuť. Stejně jako černému humoru, geniálně vypointovaným dialogům (Hank má tendenci opatřit pověstnou třešničkou na dortu každou větu) a úchylnosti hlavní postavy.

O Californication by se dalo vyprávět tolik věcí, které se nedají smrštit do sebevýstižnějšího textu. Z popisu zní jako nějaké drama, ve skutečnosti je ale pořád hlavně o humoru a situacích jak vystřižených z pánských časopisů. Taková tragikomedie o tom, jak můžete s životem vymetat tak dlouho, dokud vám to v dvojnásobné míře nevrátí přímo do obličeje. Být vámi, tak ho okusím alespoň prostřednictvím televizních obrazovek. Přinejhorším se naučíte třem věcem - před sexem vyžadujte občanku; po Kalifornii jezděte výhradně ve vozidlech se zavřenou střechou a nikdy nedávejte svůj jediný rukopis do rukou cizím lidem. Však to časem pochopíte.