Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený Trpaslík. Posádka je mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Jediní, kdo přežili, jsou Dave Lister, který byl v době nehody na lodi ve stavu nevědomí a jeho březí kočka, bezpečně uzavřená ve skladišti. Po probuzení za tři miliony let je Lister pouze ve společnosti tvora, který se vyvinul z jeho kočky a Arnolda Rimmera, holografické simulace jednoho mrtvého člena posádky.

Podobné články většinou začínají oslavnými zvoláními, že jsou zpět a k tomu ještě v plné síle. Nechme si je výjimečně od cesty a pojďme se vydat k tomu hlavnímu. Jinak asi není třeba připomínat, že následující text rozhodně obsahuje spoilery.

Formát Trpaslíka pro nové tisíciletí jde s dobou a je rozhodně jiný. Brečet nad tím, že je to špatně, asi není moc důležité – která pokračování dnes přešlapují na místě? Mezi nejdůležitější změny, které se udály, můžeme zahrnout následující:

Více peněz. Desetiletá pauza ilustruje jediné – Trpaslík nestárne, naopak nabírá na síle. Dokázal oslovit i novou generaci, která ho automaticky přijala za svůj seriál. Kult se šíří, hlášky padají stále dokola, povědomí sílí. Přestože už je to celou dekádu od posledního dílu! Když v tuhle chvíli ohlásíte pokračování a skutečnost, že se původní tým dal opravdu dohromady, fanoušci vás zavalí onanistickými dopisy. A producenti vám pravděpodobně dají hodně peněz, protože ucítí příležitost. Tahle příležitost má své výsledky: Trpaslíka v premiérový večer sledovalo dva miliony lidí, což je pěkné číslo s ohledem na žánr a fakt, že je pátek deset večer a všichni se chystají na prodloužený velikonoční víkend. Peníze přišly, výprava seriálu znatelně posílila a přišel čas i na jednu pseudoakční scénu s velkolepou hudbou. Místo ale dostávají i typické trpaslíkovské trademarky (scéna vrácení zbraně ve třetím díle je natočená pozpátku a nikdo se netají tím, že tak vypadá), které jsou naoko hloupé a všichni vědí, že by teď určitě šly udělat mnohem lépe (mimochodem, scéna se zoomem fotky parodující Blade Runnera je geniální). Seriál hodně vykvetl i po hudební a kamerové stránce – obě příběh často dynamizují až nezvykle zhurta v kontextu toho, co jsme dostali v minulých 52 dílech.

Absence diváckého smíchu! Hle, najednou tu chybí něco, co tu vždycky neodmyslitelně bylo a jádro pudla je rázem pro většinu odhaleno: Trpaslík začíná být kostrbatý a dokonce trapný! Ale kdeže… Jak bylo trefně podotknuto na diskuzním serveru Lopuch, on byl vlastně trochu trapný vždycky. Salva smíchu však dokázala vyplnit to trapné ticho v místě, kdy se většinou vůbec nikdo nesměje a povýšit i průměrnou hlášku na výbornou hlášku. Oceňuji tenhle tah, protože jsem si díky němu uvědomil důležitou věc – scény Trpaslíka byly vždy výplní mezi dvěma momenty smíchu. V okamžiku, kdy tam tyhle záchytné body nejsou a divák se na ně přesto soustředí, je najednou všechno špatně. Ale ono není. Je to naopak moc dobře – Trpaslík se nedevalvuje na prostoduchou show (série 8 je v tomhle ohledu pekelná), ale začíná kypět pravým filmovým zdravým, kde je třeba soustředit se na obsah a žít trochu víc s hrdiny. S tím souvisí…

Emoce. Jak nevídané v seriálovém vesmíru, kde je zvykem glosovat i výlet na záchod. Postavy skutečně žijí, mají své motivy, strasti i opravdové slzy v očích. A není to jen tou přehnanou fanouškovskou interakcí ve druhém a třetím díle, kde si na ně všichni zmateně ukazují. Charaktery dospěly a i přes povinné etudy s rajčaty a žehlením soplů z nosu jsou přesně tam, kde by po deseti letech života v seriálu být mohly. Autoři navázali bravurně a je znát, že by jim síly stačily klidně na dalších deset dílů. Nově odstartovaná éra by se stoprocentně uživila, takže já hlasuji pro.

Protože je nový Trpaslík defakto televizní filmem a jede podle jeho zákonů, je třeba se připravit na to, že hlášek je rozhodně méně na úkor nepodstatného tlachání a jednoduchých strkanic, které jsou zcela nepodstatné. Samotný scénář má přes počáteční rozpačitý rozjezd něco do sebe, přestože vykrádá přibližně tři různé epizody dohromady (včetně závěrečné pointy, která je znalcům odhalitelná tak po pěti minutách). To něco, díky čemu série 1-6 výtečně šlapaly, tu ale rozhodně chybí. Navíc si nejsem jist, jestli příběh dává úplně dokonalý smysl a není jen účelovým lobem, díky němuž si nových epizod nemůžu nikdy doopravdy vážit. Těch vodítek ke koupi DVD se seriálem a podobných podprahových skopičin ve stylu „vidíte nás, tak zaplaťte a ono se to hne k další sérii“ je tu tolik, že to začnu brát vážně zase až v rámci celé další sezóny, která půjde seriózní cestou. Jako dechové cvičení ale tahle hodina deset nebyla vůbec špatná. Není geniální, ale to pod tíhou očekávání ani být nemohla. Chlapci to i tak chytli za správný konec. Dospěli. Zmoudřeli. Ale v jádru jsou to stejná paka, jako vždycky. Klobouk dolů.

P.S. Asi netřeba připomínat, že s opakovaným zhlédnutím je to lepší a lepší. Vymizí všechna zklamání a nastoupí čirá radost z postav, které neztratily nic ze svého kouzla.

U seriálů, jejichž kvality ztvrdil zub času a které už se dnes předávají z generace na generaci, je to poměrně snadné. Neobjevujete nic zásadního, nepředstavujete nic nového. Stačí si připomenout pár namemorovaných hlášek a detaily o charakterech a máte oldie článek jako z partesu. Téměř každý znát totiž Trpaslíka. Byl tu a vždycky bude jako etalon vesmírných dobrodružství, které mají za úkol rozesmát vás situacemi, které znáte a odrovnat hláškami, které od té doby znát budete.

Začalo to v roce 1988 (za 9 dní to bude přesně 21 let!) pilotní první sérií, která tak trochu nejistě vyrazila vstříc televizním obrazovkám a nabídla líbivý humor z úst dredařského povaleče a jeho nesympatického nadřízeného. Diváci se chytli a už po dvou dílech bylo jasné, že druhá sezóna vznikne dřív, než bys řekl Pilát Pontský. O  11 let později už můžeme směle bilancovat. Trpaslík uzavřel své putování po televizních obrazovkách premiérovým odvysíláním posledního dílu 5. dubna roku 1999. Vzniklo 52 epizod, což můžete brát jako symbolické numero vztažené k počtu týdnů v roce a ponuku, abyste si ten jeden díl týdně z nostalgie šlehnuli a v lednu začali znova. Na režisérské stoličce se vystřídalo 5 lidí, kteří vyžadovali rozličné přístupy k látce včetně kamerové optiky a barevného ladění (od 4. série jsou všichni „větší“ a „čistší“), a jak už to tak bývá, herci si prošli totální srandou i peklem. Mimochodem, víte že Listera měl hrát Alfred Molina a Rimmera Alan Rickman? Docela by mě zajímalo, jak by dopadly jejich kariéry a jestli by se ze svých škatulek dokázaly vykopat… hochům z Trpaslíka se to nikdy nepovedlo.

A v čem to vlastně všechno vězí? Červený Trpaslík těží z toho, že jste flakáči a nemáte rádi autority. A pokud možno vám nevadí androidi a černoši s velkými zuby, kteří hrají zmutovanou podobu kočky po evoluci trvající tři miliony let. Ale zpátky k první větě: Kdo z nás není líný přístavní povaleč, který si rád prolije hrdlo tekutým chlebem, ještě radši si napere nácka nějakým hodně nezdravým jídlem a zabalí to u filmu, ke kterému nevyužije ani polovinu své mozkové kapacity? Zvláště ve dnešní komputerizované době je podobný scénář hodně rozšířený a řady trpaslíkovských geeků se tak stabilně rozrůstají nehledě na stáří seriálu, který už to má téměř deset let za sebou. Lidé totiž vždycky budou líní a nesnesou nad sebou kariéristy, kteří je otravují s prací a brání jim v odpočinku. A právě z tohohle kontrastu těží seriál úplně nejvíc. Střetávají se v něm často dva pohledy na jednu věc, přičemž ten druhý bude určitě úplně špatný, ale pravděpodobně velmi vtipný, zvláště když se nějak trefně oglosuje a hodí se k němu výstižné přirovnání.

A na glosy jsou pánové Grant & Naylor skuteční kanóni. Trpaslík je narvaný k prasknutí inteligentním situačním humorem, který sahá od zcela prostoduchých jednovětých urážek po sofistikované popkulturní reflexe poplatné té které době. Bohužel, čím více se začaly do Trpaslíka pumpovat peníze, tím více začali autoři dávat prostor své výtvarné kreativitě a zapomínali, s čím tenkrát přišli do hry. Někde od šesté série začal Trpaslík vypadat znatelně lépe. Kulisy zkvalitněly, přibyla spousta kostýmů, zbylo více prostředků na ozvučení a doprovodné písničky. Trpaslík se začal blýskat a vytratila se z něj ta příjemně nezávislá aura. Začal to být výnosný business pro širokou masu, kde se humor skládá z prostoduchých (a pečlivě namemorovaných) jednovětných komentářů a situací, které hodně rychle přešly téměř čistě do sféry sexuálních narážek. V Trpaslíkovi začalo být „přesmíchováno“ (smích následuje prakticky každou větu!) na úkor stavby příběhu, scenáristické konstrukty už nevěděly kudy kam… a najednou přišel spásný nápad skončit.

Až doteď. Nebude z toho celá série, ale posádka se přesto vrací ve dvou dílech a dvou „bočních šarádách“. Pokud studio zavětří úspěch, možná ten film přece jenom jednou vznikne. I když Rimmerovi táhne už na padesát a Hollyho vlasy připomínají hřívu Gandalfa Šedého – přesto všichni svorně zvolejme: Držíme vám palce! Už pro ty příjemně strávené roky, které potvrzují, že Trpaslík je zábava na opakování a čím víc s ním člověk stráví času, tím ho má radši. Tak… a v komentářích nám můžete prozradit svůj nejoblíbenější charakter :-).

P.S. Pro všechny plesnivý povidla tu máme pozvánku na každoroční setkání (nejen) trpaslíkovců nazvané Trpaslicon. Datum konání letos připadlo na 27.2. a více informací vám určitě rádi sdělí tady.