Dům loutek

„Joss Whedon se utrhnul ze řetězu!“ muselo všem pravidelně blýskat hlavou u druhé sezóny Dollhousu. Davy ignorovaný seriál, jehož prvních 13 dílů nebylo tak zázračných, jak se doufalo, dostal druhou šanci. Fandy vydupanou třináctku epizod, které nás měly přesvědčit o tom, že hrát si v domě loutek může být zábavné i příjemně nebezpečné zároveň. A že se tak lze zabavit pod dohledem chytrých lidí, kteří vzali všechny rozpracované nápady do hrsti a zamíchali je do šokujícího, avšak smysluplného televizního pokrmu. Co se ale stalo? Ambice šly nahoru, tempo šlo nahoru, dostavil se bod varu… a pak to všechno vyteklo na podlahu.

V teprve druhé, přesto závěrečné sezóně Dollhousu se podle očekávání děly velké věci. Zpočátku to sice vypadalo na návrat k neoblíbeným, epizodně rozsekaným kořenům, po pár dílech jsme se však konečně rozjeli vstříc bádání po nejasných odpovědích. Zvrat střídal zvrat, postavy pravidelně přebíhaly z jedné strany šachovnice na druhou… a bohužel začínalo být čím dál tím jasnější, že je Dollhouse maratóncem, který je nucen závodit v běhu na sto metrů. Od nějakého sedmého dílu se kadence informací, nutných pro pochopení celého příběhu, stala takřka neúnosnou, a to mělo za následek dvě důležité věci.

Tou vítanější byla absence vaty, která Dollhouse tolik trápila v první sezóně. Po maličko slepé lince se senátorem Perrinem se najelo na to hlavní a už se neuhnulo. Whedon začal pálit ostrými, stihnul vyzvat na souboj Matrix i Temného rytíře a proměnil své poslední dítko v nekompromisní záležitost, narvanou vším, co jsme si od něj jen mohli přát. Byly tu silné romantické linie, strach z blížící se apokalypsy i napínavé čekání na odhalení manipulátorů v zákulisí, které doprovázel nejeden zákeřný úhybný manévr. Na scénu nakráčel luxusně oděný maniakální záporák, k hereckému ansáblu se přidala sexy vědátorka Summer Glau a ve zběsilém tempu se na diváka valily skvělé humorné etudy i scény plné bezmoci, chytře využívající sci-fi nádechu zápletky. Bomba!

Tak drastická proměna celého seriálu si ale samozřejmě vybrala svou daň. Dollhouse najednou nepůsobil jako přibržděný pokus o vyprávění na áčkové úrovni, nýbrž jako totálně přepálená béčková šlichta, nad kterou se sice dalo několik epizod jásat, brzy ale přišlo kruté vystřízlivění. Dost očividné napěchování několika sérií do jedné se Whedonovi v posledních třech dílech úplně vymklo z rukou a jasně se ukázalo, že tahle rozjásaná cesta vedla do záhuby. Zajímavé podzápletky obvykle zmizely dřív, než se člověk mohl zaradovat nad jejich promakaností, jednání postav se pohybovalo v hodně podivných dimenzích a uzavírání dějových oblouků ani zdaleka nepřinášelo požadované uspokojení. S ohledem na to, jak pečlivě se celou dobu tajily motivace některých jedinců a budovala konspirace kolem Dollhousu, bylo hodně nepříjemné vidět, jak seriál dopadá na ústa. Většina věcí se vysvětlila buď nedostatečně, anebo raději nedávala smysl vůbec, a nezbylo tak než bědovat nad tím, že jsme se museli dočkat téhle zrychlené verze "Domu loutek".

Ta sice měla svoje neodolatelné momenty (Enver Grokaj je herecký bůh) a chvílemi budila nadšení i naději, že se vážně dočkáme něčeho nezapomenutelného, výsledkem je ale spíš zklamání nad tím, jak nedopečená Whedonova vize technologické apokalypsy zůstala. A platí to dvojnásob pro závěrečný díl Epitaph Two, který budil neskutečně intenzivní pocit deseti epizod nacpaných do jedné. Whedonovy tolik oblíbené odchody postav neměly zdaleka takovou sílu, o jaké musel snít, bůh ví proč jsme se dočkaly víc otázek než odpovědí a vlastně tu chyběla i pořádná finální hrozba. Co naplat, že víme, jak to celé skončilo, když jsme se do cíle museli dobelhat tímhle děravým způsobem? Alespoň že nevypočitatelné díly 7-10 nám už nikdo nevezme. Kéž by se tenhle nášup v trochu vypilovanější podobě konal celou dobu, potom by se na Dollhouse určitě vzpomínalo mnohem lépe.

Vítejte v seriálovém vesmíru Josse Whedona. Svět okouzlil u nás zatím nikterak uznávanou Buffy, na kterou navázal podobně dobře přijatým Angelem, nejspíš ho ale znáte jako hlavní mozek za nadmíru povedeným seriálem Firefly. Dlouho nebylo jasné, kam se Whedon po zrušeném mixu westernu a sci-fi vydá, až letos se po šesti letech konečně vrátil k televizní tvorbě. A opět s velkými ambicemi, s dílem plným nápadů, které se v mnoha směrech vymyká věcem, jaké běžně najdete v amerických televizích. I tentokrát je to ale všechno trochu složitější, poněvadž se Dollhouse hned po startu rozhodně nezařadil mezi hity sezóny.

Může za to hned několik věcí, tou nejpatrnější byla už od začátku absence většiny Whedonových trademarků. Žádná banda hlavních postav, kterým byste fandili jako diví, minimální provázanost jednotlivých epizod a především krok stranou od klasického servírování hlášek, jimiž jsou jeho předchozí seriály vyšperkovány. Namísto toho jsem dostali lázně s bandou vymytých mozků, ve kterých se řešila morální dilemata. Sice v perfektně promyšleném balení, se spoustou nečekaných zvratů a odvážných dějových zákrut, jenže to všechno bylo usedlé a nemělo to šmrnc.

Dollhouse se ukázal být obtížně sledovatelnou záležitostí, o které šlo přemýšlet ještě další den, jenže tu chyběl tah na branku a především dostatečně dobré dějové linky pro jednotlivé epizody. Echo střídala jednoho klienta za druhým, každému z nich nějak předvedla, že není jen hloupou loutkou, a my jsme museli jen velmi pomalu skládat obraz, který nám Whedon odkrýval několikrát pomaleji, než bychom si přáli. Tu se objevil psychopatický „ex-agent“, támhle jsme zas víc poznali další obyvatele a pracovníky Dollhousu, a kolem celou dobu kroužil pán od FBI, kterého šéfové poslali honit duchy. V dům loutek nevěřilo moc lidí na obrazovce, ani před ní, naštěstí se ale kolem poloviny první sezóny začalo blýskat na lepší časy.

Pánové od stanice Fox přestali do všeho kecat, načež se celý koncept pohnul kupředu. Začalo se odvážněji šťourat v nastíněných problémech, zpoza rohu občas vykoukla slušná akční scéna a hlavně ubylo dějových odboček, aby se dostalo na ty opravdu důležité věci. Whedon začal tahat z rukávu epizody, které pevně stály na vlastních nohách (především 6 a 8), a zatím jen zběžněji načrtnuté postavy se konečně transformovaly do komplexnějších charakterů. A začaly vás pořádně zajímat. Ať už to byl záměr, nebo ne, zvyknout si na osazenstvo Dollhousu totiž člověku nějaký ten pátek trvá.

Dopředu je třeba říct, že Dollhouse, jako některé další seriály (z fleku mě napadají třeba Chirurgové), trpí syndromem „osudy hlavní postavy mě až tolik netíží“. Echo v podání Elizy Dushku přes veškerou snahu není středobodem, na kterým byste viseli očima. Nejde ani tak o to, že by výrazné herecké proměny nezvládala (na Oscara to není, ale většinou – sexy a naivní/sexy a nebezpečná - to stačí), spíš jí přebíjejí ostatní. Odhodlaná idealistka, která je prostě výjimečná a basta, možná krásně zapadá do sbírky Whedonových silných ženských hrdinek (řekl tu někdo Buffy?), právě v tomhle ohledu se ale neblaze projevuje odvážný krok dělat z Echo v každém díle někoho úplně jiného.

Body tak postupně sbírají především její „spolupracovníci“, taktéž identity měnící herecké objevy Enver Gjokaj (Victor) a Dichen Lachman (Sierra), a prakticky všichni ostatní. Ať už je vám bližší nezastavitelný agent Ballard, tvrdá šéfka DeWittová nebo zprvu nepříliš zábavný koumák Topher (zlepšuje se to), nikdo tu není černobílým výplodem znuděného scenáristy, který prostě potřeboval hodit do mixu o osobu víc. Každý má svá malá tajemství, své slabiny a jejich odhalování vždy patří k těm zajímavějším částem epizod.

I proto zamrzí zbytečně pomalé tempo celého seriálu a často přehnaná dávka vaty, což má v první sérii za následek nevytěžení celého potenciálu Dollhousu. Když se totiž začne ladně přepínat z jednoho žánru do druhého a je nám předhozena další malá informace, která zásadně mění pohled na některou z postav, nebo rovnou celou situaci kolem podzemního hračkářství, nezbývá než uznale pokývat hlavou nad tím, že na to Whedon pořád má. A nejen v rovině témat a motivů, kde se bez ustání překvapuje novým potenciálem k hlubšímu rozpracování.

Nejčistší ukázkou tohohle jevu je třináctá epizoda Epitaph One, která se nakonec v televizi ani nevysílala (vyšla speciálně na DVD), a vypůjčený štáb od 24 hodin z ní za minimální peníze vykouzlil jednu z nejgeniálnějších ukázek televizní tvorby posledních let (ano, tomu se říká hype). Nehodlám jí brát kouzlo nastiňováním děje, jen doufám, že vymodlená druhá sezóna Dollhousu nabídne aspoň z poloviny tak kvalitní díly. Je totiž dost nepravděpodobné, že bychom se dočkali třetí - a v dosavadní formě se Whedonova čtvrtá show nemůže se vztyčenou hlavou postavit mezi jeho předchozí počiny. Zdaleka nejde o nepovedený projekt, přesto do jisté míry zatím zklamání.