IT Crowd

Přestože opustili svou pravidelnou roční periodu, nakonec jsme se partičky ze sklepa Reynholmovic ústavu konečně dočkali. Stálo to čekání za to, i když série klasicky odšuměla z obrazovek po pěti týdnech, tj. neúměrně k tomu, jak dlouho se na ní čekalo? Spíš než na celku záleží tentokrát na dílčích komponentech. Což samo o sobě vypovídá o jisté nevyváženosti.

Smutná bilance toho, že Teorie velkého třesku stále přináší více sofistikovaného IT humoru, než seriál, jehož název salvu takového humoru automaticky asociuje, je bohužel stále přítomna. Partička IT se až na jednu epizodu definitivně přenesla do sfér obecného společenského humoru, který si všímá všeho ostatního, jen ne počítačů. A bohužel to většinou nejsou ani témata spřízněná.

Kupříkladu poslední díl čtvrté série (soudní jednání) je poměrně velkým úletem, který opětovně potvrzuje, že Graham Linehan umí skvěle scenáristicky vybrousit návraty, ale při dojezdech už mu zase dochází dech. Často lze slýchávat, že jednotlivé série jsou poněkud krátké, já se spíš obávám toho, kam by to mohlo dospět, kdyby byly delší. V součtu má každé série délku jako průměrný celovečerní film - v počtu dílčích nápadů a humorných momentů ale jasně vede, i když jejich rozložení značně kolísá. Dál bych to rozhodně nepřetahoval!

Vrcholem celého snažení budiž epizoda pátá, která přináší závan starých časů série první a druhé a nabízí nejen neskutečně nahuštěný scénář, spoustu hlášek a dobrou pointu, ale hlavně si zase všímá věcí, které jsou na seriálu zdaleka nejlepší – dílčí okamžiky, které souvisí s lidmi od IT a jejich interakcí s „divným okolním světem plným normálních lidí“. Obě strany tohohle světa ilustruje francouzská podpora na telefonu, debata (s rodiči, babičkou – kdo to nezažil?) o ikonce na ploše a obecné funkci prohlížeče, Mossova upřímná dětská radost, když se jde poprvé „za školu“. Tvoří jednoznačný dramaturgický vrchol, a proto je škoda, že jí prostě zase zabije slabší závěr sezóny, který v hlavě nijak neutkví.

Postava Douglase už se navíc začíná pomalu zajídat. Pořád ten samý herecký výraz, pořád ty samé očekávatelné a jemně rozpačité pointy, pořád ten zuřivě hraný postoj, který nijak nekoresponduje se snahou dvou hlavních protagonistů udělat seriál trochu uvěřitelný, při zemi a „ze života“ (geeků).

Suma sumárum – Linehan už moc neví, kterým směrem se ubírat. Nedokáže sérii zaštítit jedním tématem nebo větším příběhem (tak jako první nebo druhou – skvělý IT úvod + komplexní sociální etuda) a tak prostě nabízí od všeho trochu. A chybí mu už ty opravdu velké chytré zajímavosti, jakými byla Jenina přednáška o Internetu v podobě černé krabičky s kontrolkou nebo objevení fenoménu zvaného Friendface.

IT Crowd se pozvolna přelévá do škatulky dobrého seriálu, který býval výborným seriálem. Stále je prima setkat se se starými známými, ale únava materiálem začíná být znát. Bohudík, vyloženě špatné díly zatím nevznikají (ale ten šestý se téhle metě povážlivě přibližuje). A pár vyloženě skvělých (kromě páté epizody stojí za hřích i ta druhá) naštěstí pořád ano.

P.S.: Pátá sezóna vznikne příští rok a byla odklepnuta ještě dříve, než se vůbec začala natáčet čtvrtá.

V minulém roce se IT Crowd (nebo chcete-li Ajťáci, či Partička IT) dál dral do povědomí českých diváků, když z kabelů HBO povýšil na veřejnoprávní frekvenci České televize. Většinu svých obdivovatelů bude ale dál rekrutovat z internetu – jak kvůli tématu, tak pro skutečnost, že v Británii už nám nabídli vydařenou třetí série. A pak... kdo by se sakra díval na televizi v pátek v noci, když se může díky síti bavit kdykoliv?

V souladu s britcomovou tradicí se do éteru dostalo pouhých šest dílů, i ty ovšem nabídly velice vydatnou zábavu první jakosti. Měla-li druhá série pouze tři vynikající díly (jedničku, dvojku a podprsenkovou pětku), pak poslední řada nabídla hned šestici špičkových epizod, jež se můžou drze rovnat s tím nejlepším z první série. Proti větě „i IT Crowd už je slabší“, která se poměrně pravidelně zjevuje na diskuzních fórech, padlo hned šest pádných argumentů, což bych tváří v tvář jiným seriálům kolísající kvality hodnotil jako velký úspěch.

Třetí série to rozhodně nezkouší s tak vykutálenými náměty jako dvojka, naopak se drží zápletek, které v IT Crowdu fungují jednoduše nejlíp. Focení sexy kalendáře, šikana nesmělého Mosse, Douglas a elektrické trenky, Jen a její patálie s muži, to všechno jsou zápletky, které byste ve světě IT Crowdu rozhodně očekávali. Proč se jim ovšem vyhýbat, když v konfrontaci s dvojicí hlavních hrdinů pořád zabírají nejspolehlivěji?

Ve scénářích k třetí řadě jsou ony „vděčné“ linky vždy zkombinovány minimálně do páru, Graham Linehan je rozvádí jak podle sitcomové učebnice, přesto v nich nikdy neschází moment překvapení, úderná pointa a celková živelnost. IT Crowd zkrátka neztratil nic ze své energie, ani když se ještě pevněji přimkl k prověřeným scenáristickým schématům a poučkám. Klobouk dolů.

Přitom se seriál dostal napevno do pozice, kdy jsou hlavní postavy natolik zajeté a oblíbené, že je v podstatě jen stačí umístit na obrazovku a nechat blbnout. IT Crowd by byl zábavný i při mnohem horších scénářích, jednoduše proto, že Chris a Richard (nenuťte mě psát jejich šílená příjmení) jsou výjimeční klauni, s perfektním komediálním timingem a s precizní znalostí manuálu „jak udělat jeden posunek a být při tom stokrát vtipnější než zuřivě přehrávající Tomáš Matonoha za celou svou kariéru“. IT Crowd po mém soudu odhaluje, že problém české televizní zábavy není ani tak ve scénářích, jako spíš v hercích a jejich vodičích, jež je dirigují vstříc estrádní trapnosti. Protože napsat Royovu bezdomoveckou etudu nebo líbačku u popelnic není takový problém jako ji zhmotnit do podobně vtipného tvaru, jakým tvůrci IT Crowdu pravidelně plýtvají.

I napotřetí se jim zkrátka zadařilo výtečně... po fórcích na vrub internetu (té malé krabičky z věže Big Benu) Jokera a Facebooku bych si je navíc dovolil prohlásit za momentální vládce v oblasti popkulturního glosátorství, se slušným náskokem před nevyrovnanou americkou konkurencí.

„Ajtíci“ ukončili svého působení na televizních obrazovkách v rámci druhé sezóny a my můžeme bilancovat. Tak za prvé: změnilo se toho spousta. Tam, kde se minule míhaly vtipy na tištěné spoje a rychlost internetu, zbyla dnes jen společenská studie na téma „jak se kluci od počítačů konfrontují“ se skutečným světem. Zdánlivě tak ubylo sofistikovaného humoru pro zasvěcené, kdo však tráví u počítače příliš mnoho času či bedlivě sleduje chování svých kolegů z práce (ano, ti co dělají z tonerů od tiskáren vláčky a házejí po sobě cédéčka přes celou kancelář), však ví, že to byla absolutní trefa do černého. Graham Linehan bravurně vystihl podstatu společenských rezerv, které se léty strávenými u počítače cizelují v absolutní neschopnost komunikace s normálním světem (normálním způsobem). Každý díl druhé série shrnuje v tomto směru jednu událost (večeře u známých, pohřeb atp.), k níž jsou hrdinové postaveni s předpokladem fungovat věrně vedle „normálních lidí“ (to je samozřejmě relativní, nikdo tu není úplně normální – kdyby byl, nepůsobil by legračně). Situace, které v téhle kombinaci vznikají, jsou věrné a naprosto přesně odrážejí zvenku divné zvyky a konvence, které „geekům“ připadají tak nepochopitelné a vzdálené. Průvodní nutnost převádět všechno na nuly a jedničky či připodobňovat jakoukoliv normální činnost k činnosti hardwareu či softwareu (současná reklama na „pětku“ od T-Mobile je v tomhle až příliš výstižná, aby nebyla třeskutě vtipná) je nevyslovitelnou bariérou, kterou Linehan vyslovil a popsal. Bravo.

Ale nezůstalo jen u toho. Po skončení dvojky jsem měl zvláštní pocit, jakoby se Linehan vrátil ve své tvůrčí práci o pár let zpět a otiskl do seriálu dobu, kdy otevíral s Dylanem Moranem knihkupectví Black Books. Časy bizarních výjevů a naprosto vyhrocených situací pronášených s ledovým klidem a dějících se s naprostou samozřejmostí. Pokud si pamatujete Richmonda přilepeného na stropě dvě vteřiny po tom, co vstoupil do místnosti, možná chápete, co myslím. Na otázku „co nejbizarnějšího by se teď mohlo stát?“ odpovídá mimochodem i Mossova cigareta u večeře.

Tyhle extrémy ruku v ruce rýpáním do etiky tvoří takřka dokonalou souhrnnou výpověď pro budoucí generace. O tom, jak tahle stávající přemýšlí a jak k tomu všemu došlo (=kde se to všechno ošklivým způsobem pokazilo). Seriál IT Crowd postoupil na nový level. Chytřejší a méně povrchní. Z Roye, Mosse a Jen se staly skutečné postavy, které se zbavily strojového (jak paradoxní) odříkávání replik, kterým sice rozumí, ale možná ne až tak moc. Teď už jim to věřím.

Mimochodem, série je i lépe a mnohem nápaditěji natočená. Zjevně na ni padlo více peněz a podařilo se realizovat více šílenějších nápadů. Etudu s kouřením a „ruskou krajinou“, po které se plouží žena v šátku, považuji po filmařské i výpovědní stránce za geniální. Protipirátskému klipu k tomu chyběl jen kousek.

RTFM. První epizoda, jeden z prvních vizuálních vjemů (vepsáno na triku), který se vám dostane do hlavy před vyřčením verbální perly z úvodu předchozího odstavce. Polovina lidí se začne smát, polovina druhá pravděpodobně nezaregistruje, že je Royovo triko něčím zvláštní. Takhle modelově je to s každým seriálem, který píchá jehlou do „divných“ témat a nejinak dopadá i IT Crowd. Spousta poschovávaných pomrkávání pro kompjůtrové magory a hlášky, které byste nejraději vytesali do kamene („Vzpomínáš, když byl ještě pomalej net? Strávils tam celou noc a viděl 8 ženskejch.“) v šabloně, která si bere mnohé jak ze zmiňovaných Black Books, tak i z proslulé Futuramy amerických sousedů (Bender a klaun ve třetí epizodě – podobnost čistě náhodná?). Svědčí to o tom, že za seriálem stojí ti „správní lidé“, na druhou stranu… i tahle sranda má pochopitelně své ale. To u IT Crowd se s rukou na srdci vejde do prostého konstatování, že kromě několika skvostných fórů nejde o žádné příběhové a situační terno. Jistě, postavy jsou neskonale sympatické a herci přehrávají tím správným způsobem, ale počítačové a obecně „zevlácké“ sofistikovanosti je občas až příliš málo na úkor laciných sitcomových kliček a zvláštních dějových zvratů (epizoda s malými botami či upírem v serverovně – jinak zábavný nápad, mimochodem). Nicméně, stále je tu z hlediska humoru tolik prostoru pro „úsměvně zvrhlou skutečnost z praxe“, že mi nezbývá než zvolat: Crowd is teh l33t!!!11 Vy, kdož rozumíte, berte to jako pozvánku do světa, kde se vám zaručeně bude líbit. A trpělivě pak odpočítávejte dny do 5. ledna, kdy začíná druhá sezóna.