Teorie velkého třesku

Zpočátku se zdálo, že to bude nerovný souboj. V jednom rohu How I Met Your Mother, seriál o vztahových patáliích plný hezkých lidí, příběhů jako ze života a hlášek Neila Patricka Harrise. V tom druhém potom těžce geekoidní banda vědátorů z The Big Bang Theory, která takřka postrádá sociální život, často mluví o nesrozumitelných blbinách a má ve svém centru nezastavitelného magora, jakého televize snad ještě nepoznala. A jak to dopadlo? Čtyři pestrobarevní géniové a jedna servírka z Omahy nakopávají „cool lidem“ pozadí jak v ratinzích, tak v kvalitě, a od čtvrté série se přesouvají do vysílacího spotu, kterým se definitivně hlásí o přízvisko „noví Přátelé“. Jak se tam ale další story o dvou bytech naproti přes chodbu (!) dostala?

Inu, logicky nedávno ukončenou třetí sérií, v níž se po slabší druhé podařilo do velké míry přesně vyvážit všechno, co bylo potřeba. Když se ukázalo, že zkusit celý seriál naložit na Sheldona je cesta do pekel, hodili tvůrci zpátečku a s pár obměnami se vrátily ke kořenům (jakkoliv se to dá udělat už ve třetí sérii). Leonard konečně dostal Penny, čímž zmizelo klasické natahování s romantickou podzápletkou, a od tohohle bodu se začalo stavět na změnách, které to přineslo. Každý z hrdinů si tedy prošel tím, jak ho jejich vztah ovlivnil (Howard začal žebrat o holku, Raj posléze sháněl nového wingmana a Sheldon se snažil důsledně kamarádit s Penny), a z téhle živné půdy vyskakovaly lepší, či o něco horší epizody.

Samozřejmě protkané nejrůznějšími comicsovými, filmovými a především sci-fi odkazy, podávanými ale v takových dávkách, aby to člověka po pár týdnech nezačalo deptat. Přes tohle podloubí se však stále alespoň trošku vyvíjely postavy, a přestože se takový Raj opět dočkal jen kupy smrtících hlášek a minima akce, ostatním se dostalo nejednoho zásadního dilematu. Sheldon se třeba setkal se svojí nemesis, Leonard si uvědomil, že chce od své přítelkyně víc, než si zpočátku myslel, a chudák Penny zjistila, že na ni její sousedé začínají mít zhoubný vliv. A ačkoliv se druhý spockovský kapesník nekonal a Big Bang nadále neplánuje být ničím víc než fajn oddechovou (to srovnávání s Přáteli je vlastně trochu nadnesené a hlavně reklamní), neusnulo se na vavřínech. A to se počítá.

Nejvíc je ale na třetí sérii potěšující to, že když si projedete seznam epizod, zjistíte, že byste se na dobrou půlku klidně podívali znova (pokud jste to už neudělali). Vzpomenete si na karetní turnaj s Willem Wheatonem, zraněnou Penny, servírujícího Sheldona, boj o výlet do CERNu, nebo rovnou na zlatou trojku Pán prstenů – první setkání – Hulk saaaad… Těch horších vzpomínek je tentokrát daleko méně (především díl se Stanem Lee mohl dopadnout lépe), a není vyloženě nic, co by chtělo ve čtvrté sérii důrazně překopat. Tuna drobných vylepšení by samozřejmě nebyla od věci (přihrát Rajovi pořádnou vedlejší linku, víc se vydávat na nová místa, nešetřit celebritami a znovu povolat Katee Sackhoff do vany…), ale důležitější je, aby Big Bang nešel kvalitativně dolů a nezačalo se tahat za sheldonovskou záchrannou brzdu. Jak se říká, dobrého pomálu.

Je každopádně zajímavé pozorovat, jak se seriálu o čtyřech „podivínech“ daří, jelikož to znamená, že se s heslem „smart is the new sexy“ dá dnes dojít docela daleko. Že by byla naše generace popkulturně vzdělanější, než ta předchozí? Nebo jsme akorát větší geeci? To podle jednoho seriálu určitě neposoudíme, každý z nás ale určitě ví, kolik jeho kamarádů se u Big Bangu baví víc, než by byli ochotni přiznat před svojí (budoucí) přítelkyní…

Sice trochu se zpožděním (ale stále ještě před pondělní premiérou třetí řady) přichází drobné připomenutí toho, proč byla dvojka Big Bangu tak úžasná :-). Nejdříve si ale odbudeme to nejdůležitější: Finále zklamalo na celé čáře a po výborně vyhrocené parádě z finále jedničky působí jen jako odlesk slávy v lepších časech. Když si ale poctivě odplivnete, popř. na něj prostě zapomenete, zůstane tu už jen samá chvála.

Dvojka Big Bangu rezignovala na poselství, komplikované příběhy, chrlení spousty fyzikálních bonmotů, kterým stejně rozumí jen hrstka zasvěcených anebo těch, kteří umí dobře a rychle listovat ve Wikipedii. Stala se „prostým“ žánrovým nadstandardem, který jednoduše sype jeden situační fór za druhým a je vlastně úplně jedno, že takhle šroubovaně pravděpodobně nikdo v žádné ze známých galaxií nemluví. Je to jednoduché a je to tím více legrační, čím účelověji se postavy škatulkují do jednotvárných póz a člověk naprosto přesně ví, co od nich může čekat. A to je na tom všem to nejlepší – seriál se přestal prát sám se sebou a přiznal si, že nejlíp dopadne při statutu jednoduché přímočaré zábavy, která dá svému divákovi PŘESNĚ to, co chce. Na rozdíl od nuzně rozfázované čtyřky HIMYM jde o ukázkový příklad zcela prostého konceptu, který se přes dobře „vyrostlé“ hrdiny a jejich povahy prodává úplně sám. A nikdy nelže, neprotahuje, nepřešlapuje, ba co víc, vždycky dokáže něčím překvapit (Charlie Sheen!).

Sheldon bude vždycky nepříjemný zásadový ultrageek, Leonard napůl citlivá duše zamilovaná do Penny, Raj nikdy nebude mluvit se ženami (výjimky potvrzují pravidlo) a na Wolowitzovi bude pokaždé legrační, že vystupuje jako totální dement, co nemá úspěch v žádné sféře. Tak to je a jsem za to rád, protože na nic jiného jednou týdně ani nečekám. Na další porci hlášek a konfrontací čtvera nerdů s realitou všedních dní. A to příjemné jiskření Penny vs. Leonard mezi řádky „relativní normality“ beru o to vážněji, protože působí jako příjemné zpestření ve světě, kde se na emoce jinak příliš nehraje (pokud na to není nějaká exaktní formule). Navíc Barney v HIMYM tuhle disciplínu naprosto devalvoval a Ted si pořád vybírá holky, které divák nemůže mít nikdy doopravdy rád. Penny patří do party a je opravdu „jednou z nich“ při zachování všech potřebných atributů ženskosti (víc bílých tílek!). Což je pro současnou generaci geeků, ale i normálních diváků ten největší „respekt“.

Jinak mám pocit, že scenáristé přeběhli ze sféry fyzikální spíše do sféry IT a Big Bang je momentálně mnohem víc IT pozitivní, než Partička IT :-). Díl, kde je Penny závislá na klonu World of Warcraft, je jeden z nejsofistikovanějších vůbec. A díl, kde přiběhne na scénu Sheldonova matka, asi nejnahláškovanějším vůbec. A co vy, který je váš oblíbený?

P.S. Prima Cool udělala v průběhu roku ze seriálu čiré peklo pro malé děti. Dabing rozhodně nebrat za žádných okolností.

Jejich středobodem je totální asociálnost hlavních hrdinů. Leonard a Sheldon v sobě mají z každého typu geeka něco: neustále paří hry na počítači (jestli je přerušíte během středeční LAN party World of Warcraft, říkáte si o malér), jejich životní styl je veden podle vědeckých žebříčků, návodů a výzkumů a hlavně jsou oba fyzikové, chodící encyklopedie a bůhvíco ještě. Výkladům o vaření vajíčka a ještě horším teoriím se proto nevyhnete, v podání téhle dvojice je to ale taková legrace, že vám bude prakticky jedno, o čem mluví. Ostatně nedivil bych se, kdybyste jim z devadesáti procent nerozuměli. Mají v hlavě všechno tak dobře srovnané, až jim z toho šibe. Leonard je na tom ještě celkem dobře, jen má občas problémy s komunikací - je takový nesmělý a vůbec působí jako introvert vhozený do rozvášněného davu. Zato Sheldon je opravdu bídák. Vypadá jak podvyživené párátko, každý krok vede podle složitých matematických výpočtů a jakmile se vychýlí z naplánované osy, začne přednášet na téma Motýlího efektu. Do věty vám skočí alespoň čtyříkrát, aby opravil drobnosti a začal složitou přednášku, když k vám přijde na návštěvu, začne uklízet a řadit všechno podle velikosti, data výroby, nebo počtu barviv v oblečení. Ani jednomu z nich každopádně analytické myšlení nedovolí vést normální život.

Kontakt s novou sousedkou, jejich pravým opakem - supersexy blondýnkou, která by bez rady nedokázala ani zapnout mikrovlnku, zato vede záviděníhodný společenský život, je pro ně tedy doslova očistný. Právě kontrast mezi dvěmi odlišnými sociálními skupinami dělá z Big Bang Theory takovou zábavu. Bez Sheldonova neustálého napomínání a Leonardova rozvádění každé prkotiny by byl seriál uvězněn někde v půli cesty. Takhle každý dialog vede k bránici trhající pointě, ze které se navíc často poučíte. Jistě, většinou jsou to přesně ty věci, které Leonardův a Sheldonův mozek trápí už od mala, ale nám, normálním lidem, by byly úplně k ničemu. O to větší sranda je ty vědecké nesmysly poslouchat.

Jak Johnny Galecki tak Jim Parsons geeky ztracené ve všední realitě vystihli naprosto geniálně. Tak trochu s nimi budete soucítit, aniž by vás ale přestali rozesmívat. A připomenou vám, jak můžete dopadnout, pokud budete u telky nebo počítače zavření moc dlouho. Čas strávený s touhle bandou, občas doplněnou o další dva mimoně, je proto stejně návykový jako u Přátel nebo How I Met Your Mother.