Ztraceni

A je hotovo. Šest let jsme čekali a sledovali, jak skupina lidí bojuje o přežití na ostrově, který není zase až tak normální. Zobali jsme tvůrcům z ruky podivné zvraty typu ledních medvědů v tropickém pásmu, čtyrprstých soch, vraždících čísel, nestárnoucích hrdinů, alternativních realit a zabijáckého kouře. A bavilo nás to. Někdy míň, někdy víc, ale dá se říct, že těch šest let byla nadprůměrná zábava, která dokázala člověka donutit, aby si každý týden udělal necelou hodinku čas a podíval se, co se na ostrově děje. A teď je konec.

To, že šestá série má být poslední, bylo známo hodně dopředu. Ztraceni nekončí kvůli diváckému nezájmu, končí prostě proto, že scénáristé už řekli všechno, co říct chtěli, takže teoreticky bychom teď před sebou měli mít seriál, který má logický začátek, konec a všechno, co se v něm dělo, můžeme bez problémů vysvětlit. Tak to ale není.

Flashbacky a flashforwardy z předchozích sezón tentokrát nahradily alternativní životy hrdinů, které nám ukazují, co by se asi tak mohlo dít, kdyby let Oceanic 815 neztroskotal. A je tu i pár dalších změn. Tvůrci ale velmi brzy začali spojovat novou realitu s tou ostrovní dohromady a ukázalo se, že tenhle kus země v oceánu má mnohem větší moc, než se zpočátku zdálo. Prakticky celá poslední série je krom odskoků do normálního (alternativního) světa jedno velké finále, ve kterém si to rozdá černý dým s přeživšími a ostrov si najde nového ochránce. Odsýpá to, je to akční a je to pořád dobře natočené. Ovšem to, na co jsme šest let čekali, se bohužel nekoná.

Kdo se těšil, že během posledních epizod dojde na vysvětlení všech záhad a tajemství (a že jich bylo sakra hodně), ten má smůlu. Něco jsme se sice dozvěděli, ale spousta věcí byla jen naznačena a některé úplně vynechány. Je sice dost možné, že na DVD se dozvíme víc, ale při sledování závěrečných dílů poslední epizody se nutně musí dostavit pocit, že si scénáristé dělali celou dobu tak trochu srandu a že vlastně ani nevěděli, jak to celé ukončit. Otázek zůstává víc než dost. Někoho to může pořádně vytočit, někomu to vyhovuje. Fakt je ale ten, že kdyby Carlton Cruse a Damon Lindelof odpověděli na všechno, sami by si uškodili. Takhle se o Lostu bude mluvit ještě dlouho, protože materiálů na interpretace, konspirační teorie a šílené nápady je tu dost a dost.

Závěrečná epizoda s prodlouženou délkou nakonec o odpovědích nebyla skoro vůbec. Byla o hrdinech, stejně jako celý seriál. Scény „setkávání“ patřily bez debat k tomu nejemotivnějšímu, co se kdy v tomhle seriálu objevilo a velké finále, ať už to na ostrově nebo v alternativní realitě, nakonec v člověku zanechá tak trochu divný pocit. Pocit, že se sice nedozvěděl to, co chtěl, ale že to vlastně celé dopadlo dobře. A že až bude doma čtrnáct dní ležet v posteli s angínou, dá si šest sérií s touhle partou klidně znovu.

Když se daří, tak se daří. A pořádně. Momentálně by na tohle téma mohl dávat přednášky J. J. Abrams. Nebýt toho, že si Tom Cruise svým chováním pokazil reputaci, mohl z něho s pomocí Mission: Impossible 3 udělat největší hvězdu na světě, ale když už to nezvládl s ním, zkusil Abrams alespoň oživit sci-fi legendu. Star Trek slušně vydělává a dává všem milovníkům pořádných vesmírných bitev slušnou naději do budoucna. Naše redakce je z něj, stejně jako většina diváků, totálně nadšena a donedávna vysmívaná přirovnání Abramse k Stevenu Spielbergovi se najednou nezdají zase až tak přehnaná. 

Se stejnou pompou, s jakou zachránil sci-fi legendu, se Abrams rozhodl ukončit předposlední sérii svého seriálového hitu Ztraceni. Všichni, co vydrželi až dosud, si už zvykli na to, že každá sezóna se nese v trošku jiném duchu. Měli jsme tu čistě mysteriózní, akční, špionážní a teď se začalo cestovat časem. A jakmile se začne cestovat časem, může to dopadnout buď jako neorganizovaný bordel, nebo naprosto parádně. Ztraceni se naštěstí mohou s klidem zařadit vedle Návraty do budoucnosti nebo Terminátory.

Ale ještě než se na právě skončenou sérii podíváme podrobněji chci mít čisté svědomí, tudíž – spoilerům se nevyhneme. Pokud tedy pátou sezónu ještě nemáte za sebou, raději překlikněte na jiný článek.

A teď už pořádně. Abrams a jeho scénáristé nechali na konci čtvrté série zmizet ostrov bůhví kam rovnou s polovinou hrdinů. A polovinu páté sezóny nám zabere, než se všechno uklidní. Bohužel uklidňování v tomhle případě neznamená, že by všichni seděli na zadku a čekali. Dojde na mrtvoly, dojde na překvapení a dojde na až překvapivě silné emoce. A především – po několika dílech se stane něco, díky čemuž se z hrdinů, které pět let sledujete v televizi, stanou prakticky úplně jiní lidé. A ty čeká konfrontace s vlastní minulostí.

Zatímco Jack a pár dalších, kterým se podařilo uprchnout z ostrova, zjišťují, že se musí vrátit zpátky, všechno se mění a když se obě skupiny opět setkávají, jsou všichni zúčastnění stejně zmatení a nervózní jako diváci. Čtyři předchozí sezóny jsou náhle z jistého důvodu dalekou minulostí a všichni musí začít znovu a jinak. Abramsovi se zkrátka v případě páté sezóny podařilo navázat úplně jinak, než jsou fanoušci seriálu zvyklí. A mnohem zajímavěji. Pokud jste si tedy mysleli, že o Ztracených víte první a poslední, budete zatraceně překvapeni, protože většina hrdinů jsou zkrátka do značné míry úplně jiné postavy.

Je to elegantní řešení jak se vyhnout točení se v kruhu. Po čtyřech letech už byla všechna tajemství postav vykecána a bylo by zatraceně těžké vymyslet něco dalšího. Avšak díky cestování v čase a faktu, že z poloviny hrdinů se v podstatě museli stát členové Dharma Iniciative, se tvůrcům otevřelo úplně nezmapované území. Už se nedá říct, kdo je klaďák, kdo je sobec a kdo veselá kopa, se kterou se dá manipulovat. Prostě a jednoduše šance, že se u páté sezóny budete bavit a zajímat se o hrdiny stejně, jako když seriál začínal, je hodně vysoká.

Scénáristé si zkrátka zaslouží pochvalu a je evidentní, že od první sezóny až doteď všichni dobře věděli, co a proč dělají. Ačkoliv se před pár lety mohli Ztraceni jevit jako neorganizovaný chaos se samoúčelně mysteriózní atmosférou, pátá série dokazuje, že J. J. Abrams a jeho lidé měli celý příběh od začátku pečlivě naplánovaný. A také že cliffhangery umí jako nikdo jiný.

Tak a je to už počtvrté za námi. A obligátní otázka „are you lost?“ se vkrádá do úst více než kdy jindy.

Přišlo totiž hodně a hodně koncepčních změn. A než si je rozebereme, hodí se upozornit, že NÁSLEDUJÍCI TEXT OBSAHUJE SPOILERY a pokud se na čtvrtou sezónu Lostu teprve chystáte, čtením následujícího textu si ji rozhodně zkazíte.

Takže, kde jsme to skončili. Aha. Stávka scenáristů. Kvůli zestručnění spousty sezón spousty seriálů stokrát proklínaná a zatracovaná. Lostu však podivuhodně prospěla. Obecně kritizovaný neduh seriálu, který spočívá v jeho únavné protahovanosti a vedení dlouhých prázdných dialogů, zmizel (dobře, zeštíhlel, viz. dále) a na jeho místo dosedla dramaturgická strategie, která zvedla tempo o 50%. Jednoduchá rovnice „méně dílů rovná se zhuštění děje mínus zbytečná vata“ přiblížila Lost více filmovému médiu a učinila ho celkově adrenalinovějším. To, co dříve trvalo tři díly (hlavně přesuny z bodu A do B), ve čtyřce trvá obvykle mnohem kratší dobu a moudře ustupuje důležitější zápletce, která tak působí dramaticky uceleněji. Bývalo zvykem nastřelit jednu záhadu za tři díly (nuzné závěrečně cliffhangery nepočítaje), bývalo zvykem učinit odhalení jednou za deset dílů. Čtyřka během třinácti (či čtrnácti, jak chcete) epizod zodpověděla většinu věcí, na které se zdánlivě zapomnělo nebo se jim tvůrci vyhýbali.

Noví obyvatelé ostrova přinesli nový pohled na věc a pomohli starým charakterům vymanit se ze stereotypu – především jejich mimických svalů. Kdo by ještě po takové době čekal, že může přijít podobně originální prvek, jakým bylo Desmondovo nedobrovolné cestování časem? Přitom stačilo tak málo. Vhodit do děje partičku mladých „paranormálních vědců“, jejich dopravní prostředek a staré věci rázem získaly nový lesk. Fádní zápletky ustoupily do pozadí a čím více se blížil finální konflikt (ztělesněný do konfliktu Benjamin Linus - Martin Keamy, což je mimochodem jedna z nejlépe napsaných a odehraných postav v celém seriálu), tím více se opravdu řešilo, co se řešit mělo. Na jednom z posledních rozhovorů Bena a Locka („Jak hluboko je ta stanice?“ – „Hluboko.“) je sice vidět, že Lost přece jen vždycky bude v první řadě natahovaná omáčka plná prázdných dialogů, které znějí důležitě, ale! První polovina čtyřky a závěrečný trojdíl naznačily, že když se chce, může se opravdu vypíchnout jen to podstatné a seriál získá vydatný spád. A kdyby se to nacpalo do jednoho celovečerního filmu, bylo by to možná geniální.

Co mi ale na Lostu stále imponuje – přes ty všechny sci-fi zvraty s přesuny a podivné náhody – je skutečnost, jak se seriál postupně otvírá. Doširoka. Pamatujete-li na první sérii, která si vystačila s jedním „hatchem“ a jeho otevíráním, pamatujete-li dvojku, kde se každých 108 minut mačkal čudlík, musíte se dneska pousmát. Bunkry se střídají jako na jezdícím pásu, staré charaktery odcházejí, nové přicházejí ještě rychleji a obvyklé záhady už nejsou dost záhadné. Obvyklá sada tajemství z celé první sezóny je dnes samozřejmá a v tempu, do jakého nyní pokročilo vyprávění, by se vešla za rámec jedné dvou epizod.

Co se týče finále… snad nikdy jsem neměl tak silný pocit, že si tu někdo až příliš horlivě cucá palce na nohou a snaží se být za každou cenu zajímavý a originální. Přestože je všechno jasně dáno. Díky nastíněným flashforwardům se vytratil element napětí (drama, o kterém víte, jak dopadne, není napínavé) a zbyla tak jen obvyklá dávka emocí, které Michael Giacchino ždíme s rutinou příslušející profesnímu vysílení. I tak to pořád docela funguje. Pocitové souznění s charaktery, které divák poznal už před čtyřmi lety, nelze jen tak zahodit a přestože osudy většiny jsou zřejmě předurčeny či se dají snadno odhadnout, výsledek je stále silný. Ne tak silný jako konec třetí série (Charlie byl přece jen tvrdé jádro týmu), ale v rámci možností a ve světle špíny, která se na Lost za ty roky naházela, velice ucházející.

Je otázkou, zda má seriál další právo na život a jestli se ze scenáristického hrnce už opravdu nepohrne ona „definitivní vata“, která to všechno pohřbí. Trosečníci jsou v bezpečí (dosáhli tedy předurčeného cíle ze začátku seriálu), ostrov je pasé a s ním i všechny zbývající odpovědi na zbývající otázky. Kdy jindy se má nabízet úvaha, jestli teď není ten správný čas se rozloučit. Já osobně bych byl spokojen. Osud mrtvoly v rakvi a Benovo účtování se starým nepřítelem mě vždycky bude zajímat mnohem míň než to, jak se skupina přeživších z havarovaného letadla popere s nástrahami tajuplného ostrova.

Mimochodem, tady najdete zajímavé video s alternativními konci.

Série 3 je u konce a my můžeme bilancovat. Jaká tajemství odhalila? Kam posunula děj? A vyřešila vlastně vůbec něco?

UPOZORNĚNÍ: Následující text obsahuje spoilery. Pokud jste 3. sezónu dosud neviděli, nečtěte dál nebo neskuhrejte, že vás nikdo nevaroval ;)

Předně, prvních šest dílů, po nichž tvůrci nasadili své oblíbené (dostatek času pro tvorbu bizarních diváckých teorií) a pro diváky značně neoblíbené (DOSTATEK času pro tvorbu bizarních teorií) pauzy, šlo úplně jinam než asi každý čekal. Ponurá variace na vězeňské drama se odklonila od působivého „plážového“ schématu a nabídla standardní psychologickou bitvu mezi čtyřmi stěnami (čtverem mříží). Lost přešlapával na místě a ztrácel na atraktivitě. Kdekdo by nad ním mohl oprávněně zlomit hůl.

Šestý díl nenabídl ve své pointě nic šokujícího, pouze dramaticky dobře vystavěnou situaci, která je useknutá těsně před svým vyvrcholením. Další voda na mlýn remcajícím diváků, že Lost už není to co býval a z mysteriózního příběhu plného záhad se přerodil v obyčejné drama, které – okleštěné od exotického prostředí ostrova – připomíná cokoliv ze seriálového ranku, kde se mezi sebou několik lidí pere a hraje do toho dramatická hudba. Kdo si však počkal do února a dal Lostu po přestávce ještě jednu šanci (a zvědavost jednomu často nedá), odcházel od obrazovek čím dál tím spokojenější. O co pomaleji se trojka rozbíhala, o to lépe vrcholila. Došlo na spoustu odhalení (na ty největší nedojde nikdy… jestli čekáte, čekáte marně ;), děj se poctivě vrátil i na druhou stranu ostrova a syntéza Přeživších i Druhých počala nabývat nevídaných rozměrů. Tatam bylo letmé poodkrývání polopravd a mýtů o pohnutkách skupiny kolem Bena, občasné návštěvy jednoho „táborníka“ k druhé skupině se najednou staly běžnou záležitostí (viz. Locke, Juliet). Stejně jako všechny „hatche“, jejichž účely a podoby trápily všechny diváky celé dvě série (pamatujete si ještě, že prakticky celou první sérii se otevíral první z nich?) a teď se porůznu navštěvují jako supermarket u východu z metra. Z Lostu opadla ona aura „vyšších principů“ a nastolila se vláda – trochu nadneseně – válečného dramatu. Infiltrace, výbuchy, plynové útoky, zbraně na každém kroku. Postavy se zocelily a svým způsobem dospěly. A ty nové vnesly do děje příjemně rozvinutelné možnosti (dcera Rousseau, parašutistka Naomi), kterých se tvůrci naštěstí chopili s grácií. Ba co víc, pominu-li „ježišmarjá-to-už-si-snad-dělají-srandu“ postavu neviditelného Jákoba, šije se možná atraktivnější jehlou než kdy předtím.

Scenáristická parta kolem Lostu podvědomě nabízí s každou sérií víc samozřejmostí, které by dříve byly mystériem na deset dílů. Stále je tu mnoho otázek a přílišná snaha obepnout (nejen ve flashbacích) vše onou „globálně potkávací“ aurou, která už je místy únavná. Pořád je ale dobře vidět, že se tvůrci neopájejí vlastní výjimečností, snaží se křesat nápady a zvraty, kde se dá a pořád umí zanechat svého diváka klasicky s otevřenou pusou dokořán a touhou vidět okamžitě další díl. Je to dobrý výkon na třetí sezónu seriálu, do kterého je v poslední době módní tolik rýpat a poukazovat na ztráty sledovanosti. A i když je vskutku prudérní čekat zase až do února, doporučuji být trpělivý. Konec posledního dílu, který je náhledem do budoucnosti, a nově nastolené schéma „flash-forwardů“, by mohlo už lehce rutinní vyprávěcí model vydatně oživit. Mimochodem, jsem upřímně rád, že se před dalšími šestnácti díly nedočkáme výplňových šesti a Lost se do toho v únoru (snad) vrhne zase pořádně po hlavě.

P.S. Minuta ticha za Charlieho, jehož přípravu na smrt a smrt samotnou považuji za jeden ze scenáristických vrcholů celého Lostu (tím největším je hitchcockovská epizoda s Nikki a Paolem).

Lost znamenal seriálovou hysterii, jakou Amerika dlouho nezažila. První díly si dovolily zaútočit na úplně nejvyšší příčky žebříčků sledovanosti a kult se zrodil prakticky přes noc. Let číslo 815 vyráží na svou dlouhou pouť, aby neplánovaně zapadl do útrob písčité pláže záhadného ostrova. Opravdu neplánovaně? Tak za a) – u Lostu nikdy nevíte na čem jste a pokud se v jednom díle něco dozvíte, velmi pravděpodobně to bude o tři díly později úplně jinak. V tomhle tahání za nos je Abrams mistr a sám jsem překvapen, kolik trpělivosti se mi podařilo do seriálu investovat při naprosto zlomkové návratnosti; Přesto stále hypnotizovaně visím u dalších a dalších příběhů a nechám se trpělivě vodit na provázku jako loutka bez mozku. Protože b) Lost balancuje na neskonale atraktivním pomezí mysteriózní hříčky o tajemných silách a racionálně vyložitelného příběhu, přičemž jednotlivé poměry přelévá natolik pečlivě, aby si tento nejistý statut udržel co nejdéle a dával vzniknout stále šílenějším a šílenějším tezím. Některé záhady vyjdou na povrch hned, některé později, ale většina z nich pravděpodobně nikdy – to je základní motto seriálu, který dnes a denně drásá statisíce důvěřivých mozkoven. Stojí však za to se do něj vložit: Jako jeden z mála totiž pod prsty nadšené a rozsáhlé internetové komunity žije vlastním životem i mimo televizní obrazovku. Kolik možností se probralo, kolik scénářů načrtlo, kolik „znamení“ v jednotlivých záběrech odhalilo – a co z toho byla vlastně pravda. Rád se toho zúčastňuji a nepřipadám si jako magor, půlka světa je v tom totiž se mnou ;). Ať už jste přitakávajícími veterány či objevujícími nováčky, vězte prosté konstatování, že Lost stojí za hřích. Ani ne kvůli sympatickým, dobře vyváženým charakterům a jejich flashbackům, ne kvůli atraktivitě ostrova, za jehož každým rohem čeká něco nového, ne kvůli celkovému pojetí a originálnímu konceptu. Jde o tu dávku nepopsatelného, nezdravě návykového pocitu, že dohromady nevíte, co se děje, ale chcete tomu přijít na kloub. A pokud to Abrams jednou pořádně nevysvětlí, troufám si tvrdit, že mu domů přijde zatraceně velký poštovní pytel plný podezřele tikajících balíčků ;).